Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Svobodná vůle

Čtu teď zajímavou knížku (dočetl jsem, příspěvek je starší), popisující několik anomálií, které současná věda nedovede vysvětlit, a co hůř, které odporují dosavadnímu poznání světa. Podobně, jako Koperníka napadlo, že planety a Slunce by nemusely obíhat kolem Země a že pokud by naopak všechny včetně Země obíhaly kolem Slunce, jejich pohyby po noční obloze by konečně začly dávat smysl. Je dost možné, že v knize popisované anomálie povedou k novému poznání, které naše chápání světa dále zpřesní.

If we think we choose to eat, or get out of bed in the morning; if we thing we choose to do anything much at all, we are sorely mistaken.

Human consciousness, our sense of self and intention, may be nothing more than a by-product of being the enormously complex machines that are our big brained bodies, but it is a useful one, enabling us to deal with a complex environment.

Zastavím se nyní u jednoho z řešených témat, u problému svobodné vůle. V knize popisované experimenty napovídají, že naše jednání ve skutečnosti svobodné není, že svobodná vůle je pouhou iluzí, že jsme ve skutečnosti jakési biologické stroje vykonávající určitý program, byť stroje tak složité, že si vlastní strojovou podstatu sami neuvědomujeme. Takové pomyšlení většinu lidí děsí. Mnozí takové úvahy chápou jako útok na vlastní identitu. Útok na to, čím se domnívají, že se od strojů odlišují.

Svobodná vůle a odpovědnost

Přijmeme-li myšlenku, že jsme stroje bez svobodné vůle, co se stane s odpovědností za vlastní činy? Může být pro vraha ospravedlněním skutečnost, že jeho dosavadní život vedl k takové konfiguraci neuronů a synapsí v jeho mozku, že za určitých okolností, které byly splněny, musel nevyhnutelně vraždit? Soudíme-li člověka na základě jeho vědomých činů, pak ano - nemohl dělat nic jiného. Představme si však soudní systém, který ve skutečnosti nerozhoduje o vině a trestu za svobodnou vůlí podmíněné činy, ale jako instituci rozhodující o izolaci společnosti nebezpečného jedince, jehož činy byly důsledkem mixu vlivu prostředí a vrozených predispozic. Tato izolace je přitom nejen prostředkem ochrany ostatních členů společnosti, ale též pokusem o změnu konfigurace mozku kriminálníka, vedoucí k minimalizaci rizika opakování nežádoucího činu.

Smysl života

Každý z nás se během života nějak učíme, pracujeme na našich nejrůznějších schopnostech a děláme to proto, že za prvé není možné dělat nic, protože i nicnedělání je ve skutečnosti děláním ničeho a zadruhé proto, že děláním něčeho dospíváme k vnitřní konfiguraci, vedoucí k uspokojení nejrůznějších dílčích cílů, které jsme si pravděpodobně nevědomky stanovili jako naší cestu k dosažení primárního cíle rozmnožit se. Jedině zplodění potomků totiž umožňuje náš přesah za časový rámec vymezený naším životem a tedy dává smysl jako prostředek odložení pochyb o smyslu života na další generaci (která jej ale stejně nenajde, protože žádný univerzální smysl neexistuje - viz dále) a koloběh se opakuje.

Každý z nás si individuálně může definovat svůj vlastní smysl života. Pevně věřím, že univerzálně to možné není. Vy klidně můžete věřit, že celý vesmír někdo stvořil kvůli nám, ale důkazy pro to nemáte, stejně tak jako já nemám důkazdy proto, že tomu tak není. Vesmír klidně mohl vzniknout třeba jako školní projekt nějakého studenta, ale nemám důvod bez důkazů věřit, že smyslem takového experimentu jsme my sami. Jednak se mi to zdá neskutečně egocentrické a druhak představa světa, který existuje kvůli nám, se mi jeví sadistická.

Strojová podstata všeho živého

Zamysleme se nyní nad tím, zda se sami nějak změníme, pokud přistoupíme na myšlenku, že jsme stroje a výše popsané platí? Je něco skličujícího na faktu, že vše, co se nám děje, je výsledkem interakce neuvěřitelně složitých strojů (lidí)? Strojů tak složitých, že jejich fungování tvoří jakousi novou kvalitu, kterou chceme-li poznat, musíme tak činit přímo a nedekomponovat, protože výsledkem dekompozice je pohled, který již nedovedeme myšlenkově obsáhnout.

Hodilo by se asi nějaké přirovnání, tak třeba: Pracuji s Windows, tahám okénka, spouštím programy, všechno dává smysl, ale nemohu si představovat všechny ty jedničky a nuly, které uvnitř počítače proudí a které stojí za tím, že počítač dělá to, co dělá. Respektive představit si to mohu, ale již přemýšlím o jiné kvalitě. Komplexní představa o každém bitu informace stojícím za tím, že na monitoru vidím to, co vidím, není možná. Bitů je totiž příliš mnoho a proudí skrze neskutečně složitý systém. S mozkem je to ještě horší. Dosud neexistuje počítač, který je schopen jej obsáhnout. Vzhledem k tomu, že kapacita našeho mozku je limitovaná, nemůžeme bez nějakého zjednodušení nikdy pochopit každého jedince jeho zkoumáním na atomární úrovni (už třeba proto, že náš mozek obsahuje méně neuronů, než naše tělo částic). Zkoumáme projevy lidí okolo nás, ale nemusí nás vůbec zajímat, že za určitou akcí toho konkrétního člověka stojí určitá množina elektrických impulsů mezi neurony v mozku. Neurony, které jsou tvořeny z určitých chemických látek, které spolu nějak interagují. Chemických látek, které lze rozložit na atomy a ty dále na subatomární částice. Ne, to bychom nikdy nebyli schopni žádného člověka pochopit a rozumět si s ním. I kdybychom to dokázali, již bychom neviděli člověka tak, jak ho chápeme nyní, ale jako množinu atomů, které jsou určitým způsobem uskupeny a nějak interagují. To by nám v orientaci ve společnosti moc nepomohlo...

Naše modely jsou vždy zjednodušením skutečnosti. Umožňují její pochopení na určité úrovni složitosti. Naše chápání lidí okolo nás je zprostředkováno modely, které si v našich hlavách o našem okolí třeba i nevědomky tvoříme.

Dosavadní poznání ukazuje, že pravděpodobnost, že jsme stroje bez svobodné vůle je velice vysoká.

Dobrý člověk

Vždy říkám, že každý člověk je dobrý, jen různí lidé jsou různě dobří v bytí dobrými. Možná je to jen proto, že jsem měl štěstí a nikdo mi nikdy neudělal něco tak strašného, že bych třeba cítil nutkání ho zabít. Každý člověk sdílí se všemi ostatními to, že je člověk, přičemž člověk je tvor, který je nakonfigurovaný tak, aby se snažil přežít. Každý člověk tohoto cíle v důsledku své jedinečné konfigurace a rozdílných aktuálních okolností dosahuje jinak. I pokud přistoupíme na fakt, že jsme stroje, stále můžeme někoho nenávidět nebo milovat pro to, jaký je. V konečném důsledku přistoupení na fakt, že naše vůle není svobodná, může paradoxně mnohým z nás pomoci k lepšímu pochopení lidí kolem nás a k lepší kontrole naší zlosti, o které víme, že jakkoliv je v určitých situacích ospravedlnitelná, zůstává vždy primitivním pudem, čímž se nesnažím zpochybňovat jeho evoluční smysl.

Smysl iluze svobodné vůle

Steven Pinker: Free will is a fictional construction, but it has applications in the real world.

Iluze svobodné vůle umožňuje, aby společnost fungovala tak, jak funguje. Chrání nás před zacyklením se při hledání příčin našeho jednání. Je užitečná, protože přežití celé společnosti nemusí být v souladu s jednáním "člověka s chybnou konfigurací". Je konstruktem, který umožňuje vytvořit si zjednodušující model společnosti. Konstruktem, který dává smysl jakémukoliv našemu rozhodování založeném vždy pouze na zjednodušujících modelech v neskutečně komplexním prostředí.

Snižuje kvalitu našeho prožitku fakt, že to hezké, co se děje, je výsledkem činnosti komplexního stroje bez svobodné vůle? Cítím se hůř, když vím, že jsem složitý robot? Je zvláštní přemýšlet o tom, že tomu tak dost možná je, ale přesto stále mohu považovat život za zajímavý a výjimečný. Mohu-li něco poznat, snažím se to poznat. I touha poznávat je zřejmě důsledkem určité konfigurace umožňující naplnění primárního cíle přežití.

Můžeme se pokusit neopustit koncept svobodné vůle a pouze jej redefinovat jako určitý typ pseudoautonomního jednání?

I když budeme vědět, že naše podstata je strojová, řekl bych, že to nic nemění na tom, že si můžeme říkat lidé.

Hlavní zdroj informací a inspirace pro tento článek



Kniha:
13 Things That Don't Make Sense: The Most Intriguing Scientific Mysteries of Our Times

Autor:
Michael Brooks

recenze, web, seznam kapitol / témat

Knížku si můžete pořídit také třeba v Luxoru na Václavském náměstí, nebo Vám ji mohu půjčit výměnou za nějakou jinou, kterou mě zaujmete. Bacha, jsem vybíravý. :-) Výměnu však nabízím / poptávám jedině předáním z ruky do ruky. Posílat to nikam nechci. Nejsem žádná velká engliša spíkra, text je celkem srozumitelný a hlavně autor píše opravdu čtivě a přestože rozebírá témata, za kterými stojí spousta teorie, nějakým způsobem se mu daří podávat je tak, že člověk má pocit, že i trochu něco chápe. Prvního kandidáta na exchange už mám. :-)

Štítky: inspirace, kniha, poznání, věda

  ¶ 11:55 dop. Počet komentářů: 0

 

Od pavěd až k jádru úspěchu současné civilizace :-o

aneb Pavel, potrefený skorobc. kydá - kyd, kyd...

Vždycky mě hrozně baví poslouchat, čím se kdo zabývá, jaké řeší problémy, jaké slaví úspěchy. Nezřídka se mi stává, že toho druhého vidím jako borce, který má na svém poli jasno, zatímco já se plácám v něčem neurčitém a vlastně neumím nic, co je skutečně k něčemu dobré.

Společenská věda = pavěda

Pramení tato implikace ze samé podstaty věci, nebo spíše z toho, že představit si konkrétní přínos člověka zabývajícího se neexaktní vědou, vyžaduje vyšší stupeň abstrakce? Skutečnost, že nějaký vědní obor není jasně ohraničitelný a nedává jasné výsledky (např. přemítání o nesmrtelnosti žirafy a posmrtném životě kalkulaček - filozofie; či odhady vývoje chování velkých skupin lidiček ovlivňovaných rozhodováním jiných, menších skupin lidiček - politologie) není dle mého názoru ani tak doklad jeho méněcennosti, jako spíše toho, že k dané problematice nelze při současné úrovni poznání přistupovat stejně jako k přírodním vědám, z čehož pramení určitý rozpor. Ono vlastně i kdychom byli schopni k problémům společenských věd přistupovat matematickými postupy, transformovali bychom je tak na aplikace matematiky a nejednalo by se tedy již o společenské vědy v pravém slova smyslu.

Leckterý matematik nebude nějaké blábolení, které se nedá převést na elegantní matematický zápis, považovat za vědu a nelze mu to zazlívat, protože pokud bychom slovem věda chápali exaktní vědu, pak ten, kdo nalezne její styčný bod například s filozofií, má u mě obdiv. (No dobře, mě nezajímá, že o to nestojíte - to je jenom takový řečnický obrat.) Přírodní vědy pracují s jasně definovanými vstupy, a tak mohou docházet k exaktním závěrům, které je pak, na rozdíl od jakýchsi těžko ověřitelných teorií, snazší "prodat". Řekl bych, že tomu není ani tak proto, že by se filozofové dost nesnažili, jako spíše proto, že řešení těchto problémů není možné pro absenci jasně definovaných vstupů algoritmizovat.

Jsem z těch, co věří, že vše kolem nás lze exaktně popsat, byť to může být neskutečně složité. Třeba ženské myšlení a láska. Kdybychom například právě tyto dva jevy byli schopni přesně modelovat pomocí nějaké super pokročilé techniky (model by zahrnoval všechny atomy, ze kterých se skládá ženský mozek), stejně by nám to nepomohlo vysvětlit je v lidském slova smyslu. Vytvořili bychom pouze umělý model, který by fungoval, ale sám sebe by nevysvětloval. Chápete? Ne? Chyba není na straně příjimače.

Neschopnost některé problémy popsat matematickým jazykem přisuzuji pouze příliš vysokému stupni jejich složitosti. Je-li faktorů ovlivňujících chování celku příliš mnoho, není možné do modelu zahrnout všechny. Namísto toho musíme aplikovat nějaký stupeň zjednodušení, kterým však do modelu vnášíme nepřesnosti. I přes veškerou snahu se nakonec může ukázat, že samotné předpoklady vedoucí k vytvoření takového zjednodušujícího modelu jsou chybné, a tak tímto není možné skutečnost vůbec podchytit. Např. vývoj lidstva jako celku není možné na současné úrovni poznání přesně předvídat prostě proto, že nejsme schopni nasimulovat chování člověka, natož pak chování a interakci miliard lidí. Nelze se divit, že modely popisující celek na základě historické zkušenosti či statistických dat z tohoto celku vybraných, nejsou s to uspokojivě popsat jeho chování. Předvídat vývoj společnosti či hospodářství je vlastně podobný typ problému, před jakým stojí např. zkoumači počasí (meteorologičtí lidé). Vycházíme vždy z nějakých zjednodušujících předpokladů a hledáme určité vzory chování, protože nejsme schopni modelovat celý problém simulací každé jeho základní součásti.

Přestože si fandím natolik, abych se odvážil tvrdit, že jsem schopen si o různých vědních oborech udělat alespoň základní představu, ať už je jakkoliv nepřesná, rozhodně to nestačí k tomu, abych si jej dovolil soudit a třeba i zavrhnout jako nepotřebný. To samozřejmě neznamená, že si nemohu vytvořit vlastní názor a musím se všemi nesmysly, které kdokoliv publikuje souhlasit, protože co je psané, to musí být přeci pravda, že... Uvědomuji si ale, že aby má argumentace měla nějakou váhu, musím se nejprve s daným problémem alespoň zběžně seznámit. WOW a teď co? Neříkám to proto, že vám to chci vnucovat!

V době demokracie vycházíme ze základní premisy, že každý má právo rozhodovat o věcech svých i veřejných. Zastupitelská demokracie je jistě méně demokratická, než demokracie přímá, avšak její podstata vězí v tom, že ty, které považujeme za odborníky v určitém oboru, delegujeme, aby rozhodovali za nás, protože všem problémům nemůžeme věnovat stejné, maximální možné úsilí. Právě na specializaci totiž stojí úspěch naší slavné civilizace. Když budu chtít navrhnout dům, raději požádám architekta, než abych si sám postavil zemljanku. Že to moc nefunguje, je už jiný problém. Třeba nějaký filozof jednoho dne přijde s nějakou novou formou organizace společnosti, nebo alespoň releasuje demokracii 2.0 a třeba to nedopadne jako jiné takové pokusy v minulosti. Pokusný králík ale být nechci, to ne.

Long story short: Jsem smutné letadlo, které žvatlá.

Přeji Vám hezké svátky a hodně úspěchů v novém roce!

Štítky: dada, kydy, věda

  ¶ 12:45 odp. Počet komentářů: 0